Je bez pochyb, že zvolené téma je velmi široké a mnohé může
být dnes řečeno. Ve svém příspěvku se soustředím na 7 klíčových okruhů, které
nás v Komunistické straně Řecka zaměstnávají v první řadě, ale také na
ideologicko-politické rozpory charakterizující současné komunistické
hnutí.
Nutným předpokladem k narýsování strategie komunistického
hnutí je správné hodnocení charakteru současné epochy. Výsledkem kontrarevoluce
v SSSR a ostatních socialistických zemích je obecná chaotická situace. Existují
tací, kteří dokonce hovořili o „konci historie", čímž chtěli vyjádřit své
přesvědčení, že kapitalismus je věčný. Existují jiní, kteří se snaží
přesvědčit, že je realizovatelný kvalitativně vyšší systém, odlišný od toho,
jak jej definovali a analyzovali Marx a Lenin, a které pojmenovali jako stadium
„globalizace" nebo „super-imperialismu".
Jaká je však skutečnost? Podle našeho názoru jakékoliv
změny, ke kterým dnes, tedy v době současného kapitalismu dochází,
nezpochybňují základní charakteristiky kapitalismu, jak je odhalil Marx a
Engels. Marxistická analýza akciové korporace jako výsledku zespolečenštění
výroby a pasáže, které vysvětlují zrání objektivních podmínek pro přechod k
vyššímu výrobnímu způsobu, zůstávají nezpochybnitelné a mohli bychom říci, že
současná doba jejich platnost ještě více potvrzuje. A to proto, že existuje
rozpínání akciového soukromého vlastnictví výrobních prostředků, ještě větší
oddálení jejich vlastníka od bezprostředního procesu řízení, ale také
rozšiřování a uplatnění akciových forem vlastnictví v nových oborech jako např.
zdravotnictví, vzdělání, kultura, sport ad. Současné monopoly nejsou ničím
jiným než velkým soustředěním kapitálů akciových korporací s velkým podílem na
trhu, což dokládá, že se dále vyostřuje základní rozpor kapitalismu:
zespolečenštění výroby a práce naproti soukromému vlastnictví produktů. Lenin,
budující své teorie na základě marxistického přístupu, definoval základní
charakteristiky současného kapitalismu v jeho nejvyšším stadiu - v
imperialismu, což platí i dnes. Na základě výše uvedeného považuje Komunistická
strana Řecka současnou epochu za epochu přechodu od kapitalismu k socialismu a
na tomto závěru buduje svou strategii s cílem „přiblížit se" proletářské
revoluci.
Různé globalizační teorie podporují uvězněni lidových hnutí
v rámci kapitalismu tím, že často předkládají rozporuplná a navzájem se
vyvracející hesla jako např. „Člověk nad ziskem!", a to ve chvíli, kdy
zásadní otázkou třídy pracujících a všeho lidu je jak se zbavit
kapitalistických zisků. Zároveň se snaží prezentovat zdánlivě třídně neutrální
přístupy k vysvětlení společenských fenoménů. Hovoří např. o rozporech a
antagonismech „Severu a Jihu", „rozvinutých a zaostalých zemí" a
snaží se zavést dělnickou třídu do pasti „jednoty" s tzv. národně
orientovaným kapitálem, tedy s buržoazií té které země (nebo její částí), a
vyvolat pocit antagonismu s dělnickou třídou ostatních zemí právě na základě
argumentů o zvládnutelné globalizaci. Snaží se dezorientovat dělnické hnutí, a
tak mu zakrýt základní rozpor mezi kapitálem a prací. Hnáni „druhou mízou"
recyklují starý trockistický argument o tom, že socialismus nemůže zvítězit v
jedné zemi nebo ve skupině zemí, že buď zvítězí všude, nebo nikde. Tento názor
prohlašují za svůj hlavně přívrženci tzv. nové levice, tedy politické síly
současného pravicového oportunismu, a sociální demokracie, jenž hovoří o
překonání stadia zápasu na národní úrovni a zároveň o současné socialistické
reformní změně celé Evropské unie prostřednictvím „chytrých"
reforem.
Jedná se o však názory, které komunistickému hnutí velmi
škodí. Marx vyslovil generalizující směrné linie, které nám pomáhají přiblížit
se k podstatě problému. V Manifestu komunistické strany zdůrazňuje, že dělnická
třída musí v první řadě bojovat se „svou" národní buržoazií, aby tímto
způsobem přispěla k celosvětovému procesu budování beztřídní společnosti.
Konkrétně uvádí: „Boj proletariátu s buržoazní třídou, pokud ne obsahem, tak
alespoň formou, je na svém počátku národní. Přirozeně proletariát každé jednotlivé
země se musí zbavit ze všeho nejdříve své národní buržoazie."' Lenin v
roce 1916, tedy ještě před Říjnovou revolucí, se ve své stati „Vojenský program
proletářské revoluce" jednoznačně vyjadřuje, že: „Rozvoj kapitalismu je ve
svém nejvyšším stadiu nestejnoměrně rychlý v jednotlivých zemích. Ani tomu
nemůže být jinak v podmínkách tržní výroby. Odsud vyplývá jednoznačný závěr, že
socialismus nemůže zvítězit ve všech zemích naráz. Nejdříve zvítězí v jedné
zemi, nebo skupině zemí."
Jsme pevně přesvědčeni o tom, že revoluční hnutí musí
zavrhnout názory politických sil, které jednak upustily od historického úkolu
revoluční změny společnosti a zároveň se snaží zakrýt svou kompromisní pozici
ke „globalizaci". Soudíme, že nutnost revoluční změny a budování socialismu
musí být artikulována komunistickými stranami, jež musí nutně být v opozici
snahám buržoazních politických sil o spoutání lidových hnutí a všech dalších
subjektů zpochybňujících imperialistický systém a jejich uvězněni v jeho rámci.
Nutnost revoluční změny musí být vyslovena bez ohledu na to, v jakém stadiu se
nachází poměr sil v té každé zemi, neboť vychází z charakteru epochy přechodu
od kapitalismu k socialismu, jejíž cestu otevřela právě Velká říjnová
socialistická revoluce.
Komunistické hnutí a prohlubování vnitroimperíalistických
protikladů
V současném světě sledujeme, jak se vyvíjejí a vyostřují
vnitroimperialistické rozpory na mnoha úrovních zároveň - ekonomické, vojenské,
diplomatické. Prohlubují se také v oblasti politiky životního prostředí. Jedná
se o rozpory mezi jednotlivými monopoly a příslušnými zeměmi. Válečná ohniska,
která se vytvořila po vzniku nových trhů v bývalých socialistických zemích,
zůstávají velmi horká a existuje reálné nebezpečí dalších válečných vznětů,
zatímco se prohlubují a zintenzivňují rozpory o kontrolu nových plynovodů a
ropovodů. V rámci těchto rozporů USA pomohly útoku Gruzie do Jižní Osetie, což
vyvolalo reakci Ruska. Kavkazská oblast je právě takovým citlivým místem, kde
se projevují a střetávají americko-ruské antagonismy, a představuje potenciální
rozbušku dalších širších konfliktů i/ regionech, kde také Evropská unie živí
své zájmy, stejně jako NATO nebo Turecko. Předpokládané následky budou širokého
záběru a velmi mnohostranné. USA a další imperialistické síly postupně
kontrolují další a další oblasti ve Střední Asii, na Arktidě. Pokračuje program
zbrojení ve vesmíru. Napětí roste v Africe, na Středním východě a vůbec ve
všech oblastech, kde je zapleteno více imperiálních zájmů.
Mezinárodní právo, tak jak jej znal lid v období aktivní
existence socialistické soustavy, neexistuje. Bylo plně nahrazeno
imperialistickým dogmatem „preventivního zásahu" a boje proti
„terorismu". Zvláště nebezpečnou strategii představují imperialistické
zásahy pod záminkou „práva na sebe-určení", která funguje jako prostředek
iniciování a posléze podpory otázek menšin, stejně jako taktika vytváření
protektorátů. Významným vývojovým rysem je přetváření imperialistických
uskupení a nepřátelských pólů. Jedním z jeho charakteristických rysů je
přibližování Ruska a Německa. Současně také pokračuje zintenzivňování
spolupráce Ruska a Číny. Výraznější prosazování se na mezinárodním poli a
posilování role Ruska, Číny, Indie, Brazílie a různých okrajových uskupení
(např. Šanghajská organizace pro spolupráci ad.) rozhodně přispěje k přeskupení
poměru sil v rámci imperialistického antagonismu o rozdělení trhů.
V pohybu se nachází proces úpadku a ústupu USA z jejích
hegemonních pozic v rámci vnitroimperialistických rozporů a antagonismů o rozdělení
trhů a sfér vlivu v Asii, na Středním východě, na Balkáně a v Africe. Evropská
unie coby celek posílila svou pozici na poli mezinárodního kapitalistického
trhu. K tomu přispěla monetární jednota, sjednocování velkých trustů, jednotná
politika strategie kapitalistických reforem, jež přemosťuje a určuje politiku
jednotlivých členských států. V rámci Unie se rýsují dvě základní osy -
německo-francouzská a britská, přičemž druhá uvedená je ekonomicky, politicky a
strategicky propojena s USA, jež vytvářejí tzv. americko-britské spojenectví. S
těmito dvěma základními osami se propojují ostatní, méně silné členské státy,
„koalice" Německo - Francie má však dobu trvání, pouze dokud navzájem
nenarazí na jejich vlastní rozdílné zájmy.
Politika USA vytváří její vlastní centra zájmů v rámci
Evropská unie. Charakteristickým příkladem je vytvoření tzv. protijaderného
štítu spolu s baltskými zeměmi, Polskem, ČR, Maďarskem, Rumunskem, bývalou
jugoslávskou republikou Makedonie, přičemž současné, kromě strategických zájmů,
prosazuje také své ekonomické a politické zájmy např. v oblasti energetiky,
ovlivnění vztahů Ruska a EU atd. Každé z těchto společenství je
charakterizováno soustředivými a odstředivými silami, které fungují jak uvnitř
každého z nich, tak vně v rámci vztahů s ostatními. Výrazem postupného
sbližování Ruska a Německa jsou závěry jarního summitu v Bukurešti, kde nedošlo
k souhlasu s návrhem USA na okamžité přijetí Ukrajiny a Gruzie do NATO.
Konkurenční boj a tendence k soustřeďování kapitálu se prohlubují také v
ostatních oborech strategického významu, jako jsou telekomunikace, transport
(hlavně mořská a vzdušná doprava), bankovnictví, zpracovatelský průmysl.
Kapitalistické Rusko, vlastnící ohromné přírodní bohatství,
moderní jaderný zbrojní průmysl, které je dědicem bohatství SSSR a mající také
velmi specializované pracovní síly, pravděpodobně ještě více posílí a upevní
své pozice v rámci imperialistické pyramidy. Tím hlavním však zůstává, že
současné Rusko má imperialistický charakter a to mu nedovoluje, aby hrálo
vyrovnávací roli, coby odpůrce USA a ostatních imperialistických států, jak to
fungovalo v případě SSSR a ostatních socialistických států sdružených ve
Varšavské smlouvě. V rámci těchto pohybů na mezinárodním poli jsou zajímavé
události v kavkazské oblasti. Někteří vysvětlují tyto střety ne třídně a
politicky, ale citově. Podívejme se, co napsal Lenin, když kritizoval ty, kteří
nepohlížejí na imperialistickou válku jako na třídní záležitost: „Představují
si válku jak dětinové, kdy jeden zloduch v noci popadne za krk druhého, toho
pokojného a sousedi jsou nuceni buď pomoci oběti a nebo se zbaběle zariglovat
doma, protože se bojí střetu." Dále píše: „Sami sobě nedovolíme, abychom
propadli takovým pohádkám. Ale ani buržoazním radilům nedovolíme, aby
vysvětlovali válku takovým zjednodušujícím způsobem tvrdíce, že dříve jsme žili
v míru, najednou jeden se utrhl ze řetězu, zaútočil, ostatní se musí bránit, a
tak to jde dokola." Bereme-li v úvahu tyto, ale i jiné podobné trefné
Leninovy poznámky týkající se imperialistické války, musíme také zamítnout
oficiálně propagovaný názor, že vojenský zásah Ruska byl výrazem ruského
altruismu, soucítění s lidmi, že k němu došlo proto, aby ochránili napadeného,
nevinné civilisty apod. Je zřejmé, že Rusko bránilo své imperiální zájmy, zájmy
ruských monopolů, bojovalo za kontrolu této oblasti, za to, kdo bude
vykořisťovat místní pracující, za lepší pozici na imperialistickém žebříčku, za
oslabení (politické i vojenské) ostatních soupeřů v oblasti.
V této situaci se rozvíjejí debaty o „přeměněné OSN", o
nových „systémech bezpečnosti" v Evropě a proklamace o „mnohopolárním
světě". Jaké tedy musí být stanovisko komunistického hnutí čelem k této
situaci? Podle našeho soudu je to popel sprostě hozený do očí lidu a prostředek
k zahalení a zakamuflování útočného charakteru imperialismu, snaha
oportunistické dezorientace pod záminkou zlidštění současného systému. Válka,
násilí, zastřešování a vydírání, státní vyhrožování, terorismus, jsou „jedno
tělo - jedna duše" s třídním kapitalistickým systémem v jeho nejvyšším
stadiu, v imperialismu. Komunistické hnutí rozhodně nestojí před dilematem,
kterého z kapitalistů podpoří! Jediným závěrem musí být pouze rozhodující
podpora protiimperialistického boje, boje proti vojenským základnám, proti
jadernému štítu USA v Evropě, proti vojenským misím za účelem okupace ostatních
zemí a oblastí, za účelem posloužení různým imperialistickým zájmům.
KS stojí proti imperialistickému sjednoceni evropského
kontinentu, proti EU
Evropská unie a buržoazní vlády jejích členských zemí
pokračují se zvýšenou aktivitou v prosazování evropské úmluvy v rozporu s
veřejným míněním, jež se jednoznačné odrazilo v referendech o ústavě ve
Francii, Holandsku a posléze o evropské úmluvě v Irsku. Nová evropská úmluva
představuje upevnění Maastrichtské smlouvy, čtyř „základních svobod"
kapitálu a rovněž lisabonské strategie 2000-2010. Snaží se prosadit ještě více
reforem na mezistátní úrovni, ale hlavně zajistit ještě větší svobodu v pohybu
služeb a pracovních sil, regulujíc např. kategorii pracovních vztahů, statut
tzv. stěhujících se zaměstnanců, zrušení tzv. uzavřených povolání a odbourání
jakýkoliv omezení pro univerzity EU ad. Zároveň si Evropská unie přisvojuje
dogma USA o „preventivní válce". Toto dogma zavádějícím výrazem
..solidarita" dává Unii zelenou vojensky a politicky zasahovat do
vnitřních záležitostí členských zemí, ale také všude na celém světě pod
záminkou »boje proti teroristickému ohrožení". Evropská unie usiluje o
neomezené nadřazení unitárního zájmu nad zájmy národní, aby tak mohla snáze
prosazovat své zájmy a nebrat v potaz zvláštní a odlišné zájmy svých členských
zemí. Jedná se o jednotící snahy, které však ve svém výsledku stejné nedokážou
zlikvidovat vnitroimperialistické antagonismy, které jsou nedílnou součástí
systému bez ohledu na snahy Unie. Čím více se Evropská, ume rozšiřuje, tím jsou
vnitřní antagonismy a rozpory zřetelnější. Postupně se budou vytvářet účelová
spojenectví okolo silných imperialistických sil.
Aby bylo možno v členských zemích zlikvidovat práva
pracujících a výdobytky jejich mnohaletého zápasu, aby bylo možné účinně
bojovat s lidovým odporem, který vyvolává a ještě intenzivněji bude vyvolávat
zvýšené.j vykořisťování, je třeba opancéřovat politický systém buržoazní třídy,
posílit jeho mechanismy útisku a vytvořit nové, účinnější, je třeba posílit a
podpořit soudní a policejní spolupráci, zintenzívnit antikomunismus, aby tak
bylo možné účinněji odrazit lidový odpor, ale hlavně zamezit rozvoji
pokrokových zápasů vedených komunisty a dalšími radikálními silami. Právě tyto
mechanismy se chystá definovat a uzákonit Lisabonská úmluva, potažmo evropská
ústava. Antikomunistická propaganda Evropské unie a jejích spojenců ve snaze
vygumovat socialismus a komunismus z myslí lidí za pomoci reakčních
nacistických a fašistických systémů (diktatury buržoazní třídy) a
prostřednictvím Evropského parlamentu, představuje nestoudné lživé přepisování
dějin. Jedná se v podstatě o zakrývání zločinů imperialismu, kterých se v
minulosti dopustila a ve kterých pokračuje.
Rozpočet Evropské unie je postupné zmenšován, hovoříme-li o
procentu HDP, ale hlavně se mění způsob rozdělování těchto zdrojů. O 30 % mají
být zvýšeny dotace na obranu,a na zahraniční politiku s cílem posílit roli Unie
v rámci celosvětového imperialistického systému prostřednictvím zvýšené podpory
jejích vojenských sil rychlého zásahu a euroarmády vůbec. Stále jsou zvyšovány
dotace na rozvoj „Jednotného svobodného prostoru bezpečnosti a práva", což
v podstatě znamená posílení státních utlačovatelských mechanismů. Nový
„protiteroristický balíček" Evropské unie prostřednictvím celého smotance
přijatých rozhodnutí a praktických zásahů představuje v podstatě velmi reakční
právní rámec, jehož cílem je možnost stíhat lidové hnutí kdykoliv a kdekoliv,
ať již se projeví v sebemenší míře. Evropská unie stupňuje svoji útočnost
zaváděním nového pojmu tzv. násilné radikalizace a bere si za své boj proti
„radikalismu" a proti „novým extrémním ideologiím". Cíle a způsoby
zápasu dělnického hnutí jsou prohlašovány za „tíhnoucí a popouzející k
terorismu". Trestnou se stává ideologie a politická činnost, která
přesahuje hranice kapitalistického systému.
Kapitalistické restrukturalizace, jež jsou jádrem
protilidové politiky Evropské unie a vlád členských zemí a jsou v současnosti
prosazovány, mají za cíl maximálně snížit cenu pracovní síly, což se děje
opatřeními, jež parcelují pracovní dobu na aktivní a neaktivní s propašováním
myšlenky, že neaktivní čas rovná se neplacený, dále prostřednictvím kritérií a
požadavků, které si kladou monopoly a také prostřednictvím individuálních smluv
se zaměstnanci. Dalšího snížení ceny práce se snaží dosáhnout prostřednictvím
tzv. elastičnosti nových pracovních vztahů a sociálního zabezpečení (EU
dokumenty používají termín „flexicurity"), kdy cílem je další omezování
systému sociálního a zdravotního pojištění, důchodových fondů, zrušení
kolektivních smluv, uvolnění statutu výpovědi, uzákonění agentur s novodobými
„otroky" a vytvoření zákona určujícího tzv. třístranné pracovní vztahy,
tedy pronajímání zaměstnanců. V tomto rámci se pohybují také všechna rozhodnutí
národních a unitárních soudů hodnotících stávky jako nezákonné a účelové s
argumentem, že jsou v rozporu s unitárním zákonodárstvím a se „čtyřmi základními
svobodami". Evropská unie posléze využívá proudu imigrantů, které vytváří
sám imperialismus, nebo alespoň jejich větší části jako laciné pracovní
síly.
Po revizi „Společné zemědělské politiky" byly zmenšeny
dotace do zemědělství, čímž byl velmi negativně omezen příjem malých a
středních rolníků. Koncentrace půdy, výroby, zpracování a obchodu se
zemědělskými produkty do rukou monopolů představuje strategickou volbu kapitálu
EU. Masové používání geneticky upravených potravin v živočišné výrobě ze strany
velkých producentů, aby si tak zajistili gigantické zisky, přináší další
omezení lokálních produkcí a množí případy ohrožení veřejného zdraví.
Současně, čím více kapitál zvyšuje intenzitu útoku, tím
intenzivněji buduje „pátou kolonu" v rámci dělnické třídy. Ve Vídni 1. -
3. 11. 2006 byla založená „nová" mezinárodni konfederace sjednocením
Mezinárodni konfederace svobodných odboru a „Nových odborů - Křesťanské
unie". Jedná se o reformistické a oportunistické odborové organizace, jež
zavrhují třídní boj, vědomě podkopávají práva pracujících a výdobytky jejich
zápasu. Pokračuje proces ustanovování tzv. evropských stran (konzervativní,
sociálně-demokratické a „levicové"), jež a priori již na základě svých
stanov se zavazují, že uznávají a budou uznávat a podporovat základy
kapitalistické společnosti, jak byly tyto zakotveny v Úmluvě EU v Maastrichtu.
Oportunistické a reformistické síly nejenom že přijímají reakční změny, ale
také se spolupodílejí na zločinech páchaných na dělnické třídě a také se
účastní jejího odzbrojování přilívajíce „jed unitárního společenství" a
„mezitřídní spolupráce" do jejich řad. Zároveň podporují názory o potřebě
dalšího posílení evropského imperialistického centra, tedy Evropské unie,
kterou představují jako „vyrovnávací závaží" USA. Jedná se o pozici plně
kompromisní a podřízenou strategii evropské oligarchie.
Komunistická strana Řecka na rozdíl od oportunistických sil
hodnotí, že dnes se více než kdy jindy projevuje třídní charakter Evropské unie
coby irnperialistického uskupení. Celkem 50 let existence EHS - EU, ale zvláště
výrazně posledních 17 let, prokázalo, že jsou lživé všechny proklamace
vyslovované buržoazními politickými sílami a „eurology" všeho druhu co se
týče „demokratických pravidel", „všeobecných zájmů" a „propojování,
sbližování a vyrovnávání jednotlivých ekonomik", „národních cílů",
„jediné cesty" a „evropských perspektiv". EU nepředstavuje protipól
USA. Do detailu platí, co napsal již Lenin ve svém díle o uskupení „Spojených
států Evropských": „Evropská unie se může stát ještě reakčnější, ale nikdy
se nemůže stát lidovou. Jedná se o uskupení, které drží pohromadě kapitál a
jeho zájmy.
Odmítnutí euroústavy lidem Francie a Holandska v roce 2005,
ale také odmítnutí nové evropské úmluvy, jak byla ústava posléze přejmenována,
ze strany irského lidu 12. 6. 2008 ve spojení s nárůstem hnutí nespokojenosti a
narůstající pochyby nad Evropskou unií ve všech členských zemích, posilují,
prohlubují a stupňují protiimperialistický zápas hnutí pracujících a
všelidových hnutí vůbec. Hnutí pracujících a lidová hnuti v Evropě se musí stát
pólem, který soustředí veškerou protiimperialistickou spolupráci a zápas
vytvářejíce tak protipól zabraňující dalším válkám, šíření imperialismu,
protilidové politice. Musí se stát hnutím ke zrušení Evropské unie. Perspektiva
vývoje tímto pozitivním směrem závisí do značné míry na aktivitách a
iniciativách komunistických stran, jež mají jednoznačné stanovisko o charakteru
Unie, coby jasného imperialistického sdružení, jež uznávají právo lidu na
sebeurčení a na cestu střetu, zpochybnění a zavržení kapitalistického
sdružování, jež udržují naději socialistických perspektiv pro evropský lid a
rozšiřují svůj zápas o boj s reformismem a oportunismem. Boj komunistického
hnutí s buržoazní ideologií, s reformismem a oportunismem představuje základní
předpoklad pro porážku imperialismu.
Evropskou unii není možné reformovat směrem k lidovému
prospěchu, jak tvrdí sociální demokraté a oportunisté, neboť se jedná o výtvor
kapitalistů. Který národ chce učinit skutečné kroky vpřed, musí se postavit
proti Unii a její politice, nesmí být poslušen jejím direktivám a posléze se
musí vymanit z jejích struktur. Zvítězí-li lid jedné země, dosáhne-li momentu,
kdy je možné prosadit radikální změnu, ocitne se tváří v tvář všeobecné změně a
bude muset hledat nové způsoby evropské a mezinárodní spolupráce. Uvolnění se z
Unie třeba jen jediné země bude představovat velký přínos mezinárodnímu
lidovému zápasu. Každé lidové hnutí musí bojovat ve své vlastní zemi a zároveň
koordinovat svou činnost s ostatním lidovým hnutím. Není možné zkoordinovat
vývoj tak, aby byl stejný a stejnoměrný ve všech zemích naráz, jeden národ
nemůže čekat na druhý, ale musí působit svými úspěchy na ostatní, musí pomáhat
oslabovat a připravovat obecný rozpad, imperialistického seskupení jménem
Evropská unie.
Ve fázi, kdy Unie bude oslabována účinkem lidového hnutí, se
vytvoří společensko-politické předpoklady k rovnoprávné spolupráci, k
socialismu. Abychom dospěli k socialistické Evropě musíme projít procesem
postupných rozchodů s EU ve více zemích. Zároveň boj „zevnitř", opakované
údery na samotné základy Unie, odtržení se, odmítání poslušnosti vytvoří
postupně předpoklady, aby vykrystalizovaly jiné formy ekonomické spolupráce na
základě solidárního přínosu a stojící v opozici krokům prosazovaným Unií.
Odtržení se od NATO a EU, které prosazuje Komunistická strana Řecka, je
součástí odlišné cesty vývoje a rozvoje vedoucí ku prospěchu lidu, k lidové
ekonomice a moci, k socialismu. Jedná se o cestu ke sjednocení Evropy ve
prospěch veškerého jejího lidu.
Celosvětová ekonomická krize. Kritika „lepšího" způsobu
řízeni kapitalismu
Příznaky ekonomické krize v USA a členských zemích Evropské
unie, již se projevily tendencí ke krachům v peněžní sféře, jsou projevy a
výsledky anarchistického kapitalistického rozvoje. Jedná se o produkty zahnívání
a parazitismu, již přináší soukromé akciové vlastnictví kumulovaných výrobních
prostředků. Plynou z každodenního kupčení s podílnickými papíry, ze slibů na
příští zisk bez jakéhokoliv reálného pokrytí. Tyto transakce probíhají
prostřednictvím bank, pojišťovacích společností, burz atd. Sama imperialistická
centra se obávají o stabilitu systému vzhledem k možnosti nástupu hlubší a
rozsáhlejší krize.
Mnohem zřetelnějšími se stávají rozpory charakterizující
snahy buržoazie vyrovnat se s krizí. Mezinárodní kapitalistická ekonomika se od
počátku 70. let 20. století ocitla tváří v tvář celkem třem poměrně hlubokým
krizím. Buržoazní politika přešla během posledních třech desetiletí od
keynesiánského modelu k neoliberálnímu způsobu řízení systému. Důležitými znaky
tohoto přechodu je uvolnění strategických oborů kapitalistické ekonomiky ze
státní kompetence a zhoršení pracovních vztahů, což přineslo radikální snížení
úrovně lidové spotřeby a reálných mezd. Současné byla udržována hladina vysoké
spotřeby určitých druhů zboží, např. hypoték na bydlení a různých druhů půjček.
Systém se předimenzoval.a bublina praskla také z důvodu tlaku, který vyvolávaly
snahy po ještě větších ziscích.
Strategie kapitalistických restrukturalizaci, jež byla
aplikována v minulých letech pravicovými a středopravými, ale také středolevými
vládami, nepředstavuje politiku „neoliberálního" řízení, jak tvrdí síly
sociální demokracie a oportunismu uvědoměle obelhávajíce pracující, co se týče
opravdového charakteru Evropské unie, coby imperialistického kapitálového
uskupení. Tato strategie vyjadřuje potřeby jedné celé historické epochy
kapitalismu na mezinárodní úrovni s posílenou „vrozenou" tendencí na vývoz
zboží a kapitálu. Krize je nezvratným osudem všech kapitalistických ekonomik a
dokazuje, že kapitalismus není všemocný. Žádné řízení systému nemůže
kapitalismus zbavit jeho vnitřního zahnívání, ať už ten který stát vykoupí
závazky hyperzadlužených bankovních domů anebo je nechá osudu, ať si s nimi trh
poradí.
Pracující a v ještě větší míře, my komunisté, se musíme
obrátit zády ke lživým výrokům o dokonalejší „seřízení,"
„prosvětlení," či zlidovění kapitalismu, které pouze zakrývají pravý
charakter reforem, aby tak zachránily zaznívající systém. Nebezpečí ekonomické
a politické destabilizace systému představují velký .problém pro buržoazii, ale
zároveň znamenají naději Pro pracující a lidová hnutí. Stačí, aby tato
neztratila jedinou možnou únikovou cestu: spojenými silami udeřit na umírající
hydru, nedat jí šanci znovu se nadechnout a vylízat si rány, nedat jí šanci,
aby se postavila na nohy. Jednoznačnou nutností je společenské vlastnictví
kumulovaných výrobních prostředků, centrální plánování společenské produkce,
společenská kontrola, což ale předpokládá změnu na úrovni moci.
Spojenectví. O jaký druh spojenectví musí usilovat
komunisté?
Naše strana se domnívá, že nemají pražádný základ teorie
tvrdící, že dělnická třída zmizela. Naopak. Dělnická třída existuje i přes
změny, které mohou vzniknout v jejích řadách. Existuje a stává se budoucím
hrobníkem kapitalismu. Přirozené, aby mohla být úspěšná a dojít ke svému cíli,
je nutné společenské spojenectví s ostatními lidovými vrstvami chudých a
středních rolníků na venkově a živnostníků ve městech proti velkému kapitálu a
imperialismu. Vycházejíc z tohoto předpokladu Komunistická strana Řecka dále
definuje politiku spojenectví a bojuje proti mlžné teorii jakési
„protineoliberální fronty", nebo tmářské „jednotě levicových sil" či
znovuvybudování silného „levého středu". Tyto návrhy na spolupráci nejsou
ničím jiným než návrhy na jiné řízení systému, které by teoreticky zajišťovalo
lepší společenský profil buržoazní politiky. Praxe však ukázala, že tato
politika nemůže uspět. V minulosti nejrůznější středolevé vlády nevedly
odlišnou politiku od středopravých a neoliberálních vlád. Nikdy se nepostavily
protilidové politice Evropské unie ani imperialistickým válkám, které zbrotily
krvi bývalou Jugoslávii a jiné země.
Stejná politická zkušenost existuje jíž po staletí také s
kapitalismem! smířenou sociální demokracií. Vždyť keynesovské a neokeynesovské
způsoby řízení měly jeden jediný cíl: zachránit systém od krizí a udržet
kapitalismus. Jejich „levicový" slovník a sebeurčení jim pouze dovolil
aplikovat jejich skutečnou politiku a zahalit na určitou dobu jejich opravdový
charakter. Termín „levice" je obvykle používán na základě ideologických
rozdílů minulosti, neexistuje žádná jednoznačná definice ani mezník či pevný
bod, od kterého by se odvíjela charakteristika společenského vrstvení. Politický
obsah „protineoliberální fronty' zůstává hlavně ve způsobu aplikace politiky a
ve způsobu řízení kolektivně vlastněných nebo všeobecně vlastněných podniků v
rámci kapitalismu. Objektivně posiluje současný status quo prakticky tím, že
nejenže je úplně na opačném břehu než lidové zájmy, ale dokonce je odzbrojuje
na ideologické úrovni bránic jejich uvědomování. Proto také oportunistické síly
tzv. nové levice odsouhlasily flexibilní pracovní vztahy, logiku tzv.
konkurenceschopnosti národních ekonomik, jež poutají dělnickou třídu v rámci
spolupráce a společného postupu s proti ní namířenou politikou jejího
opravdové-j ho třídního nepřítele.
Z toho vyplývá, že minimální požadavek na potenciální
spojenectví je jed-j neznačný postoj proti kapitalistickým restrukturalizacím,
proti kapitalistickým uskupením (např. EU, NATO) a podpora současných potřeb
třídy pracujících a lidových vrstev. Jedná se o stanoviska, která otevírají a
nechávají otevřenou perspektivu svržení kapitalismu.
Mající na mysli výše uvedené Komunistická strana Řecka (KKE)
podporuje a prosazuje linii Společensko-politické protiimperialistické,
protimonopolní, demokratické fronty. Radikální a základní prvek návrhu KKE se
nachází v ukotvení spojenectví na společenském základě, tedy v řadách dělnické
třídy, zchudlé městské střední vrstvy a malých a středních rolníků. V Programu
KKE stojí: „Protiimperialistická protimonopolní demokratická linie boje
přispívá k soustředění většiny lidu k odporu a podpoře jeho vlastních zájmů
proti útočnosti velkého kapitálu. Jedná se o cestu, která přispívá ke změně
poměru sil, k přiblížení se a za určitých podmínek k přechodu k socialismu. Ve
vztahu k minulým letům je tento zápas více a organicky propojený se zápasem o
svržení kapitalismu.
Přirozeně obsahuje prvky, které podkopávají základy
kapitalistické.nadvlády. Vytváří předpoklady k převzetí politické moci ze
strany dělnické třídy a jejích spojenců.
Dozrání předpokladů socialistické revoluční změny nebude
dílem okamžiku, ale procesem se vzestupnými a sestupnými fázemi, otáčkami a
zvraty, které budou určovány: poměrem sil, připraveností a vůlí velké většiny
dělnické třídy a ostatních lidových vrstev, jejich ideologickou, politickou a
organizační připraveností, silou a bdělostí KKE, stupněm oživení ideálů
socialismu a komunismu. KKE podílející se a pracující na rozvoji jednoty a
bojeschopnosti protiimperialistické, protimonopolní, demokratické fronty,
udržuje současné ideologickou, politickou a organizační samostatnou identitu.
Považuje za bezprostřední praktický krok veřejné a otevřeně představovat svůj
program lidu, prosazovat potřebu a aktuálnost socialistické přeměny, pracovat
aktivně na jejím pochopení.
Protiimperialistická, protimonopolní fronta objektivně
odráží širokou společenskou základnu, zájmy velké většiny lidu, na který
bezprostředně dopadají důsledky aktivit nadnárodních kolosů a důsledky účasti
země v imperialistických organizacích: zájmy dělnické třídy, pracujících
rolníků, středních vrstev města a společenských hnutí, jež bojují za
demokratická práva, za odražení imperialistických plánů na úkor lidu a míru.
Soustřeďuje pracující v oblasti kultury a vědy, odolává pakultuře a obchodování
a manipulování s ní."
„Proces vytváření Fronty je uskutečňován v rámci zápasu s
prohlubujícími se problémy, které zaměstnávají lid a zemi, v rámci
ideologického střetu s místní oligarchií, s nejrůznějšími mechanismy státu, s
vládami a politickými silami, které reprezentují její zájmy anebo jim slouží.
Síla Fronty se nachází ve vůdčím postavení dělnické třídy a její strany, v
jednotě činů, ve spolupráci a spojenectví se společenskými vrstvami, které
bojují proti imperialismu a monopolům."
Naší snahou je, aby získala „charakter revolučního lidového
hnutí" a postupně vytvořila „nové lidové instituce", které se stanou
„zárodky nové politické moci dělnické třídy a jejích spojenců." 16. sjezd
KKE (v roce 2000) dospěl na základě vývoje situace k ještě propracovanějšímu
politickému návrhu KKE na vytvoření Protiimperialistické, protimonopolní, demokratické
fronty a stanovil lidovou ekonomiku a moc jako sjednocující předpoklady pro ty
síly, které ji vytvoří. Obsah těchto pojmů pro KKE je totožný se socialismem a
mohou pomoci v procesu soustředění dalších radikálních sil, které prozatím
nedefinovaly socialismus jako svůj strategický cíl anebo mají rozdílný přístup
k cestě k němu.
ednota mezinárodního komunistického hnutí
Dnes se stává ještě zřetelnější potřeba znovusoustředění
komunistických stran a mezinárodního komunistického hnutí prostřednictvím
společných snah o společné akce, ale také s cílem zintenzívnit boj na
ideologické úrovni, boj s oportunistickými názory, které zabraňují vytvoření
komunistického hnutí s jednotnou strategií v boji proti imperialismu, proti
strategii kapitalistických transformací, v boji za socialismus.
Samozřejmě v posledních letech se každoročně konají
mezinárodní setkání komunistických a dělnických stran. Příští týden se takové
setkání uskuteční poprvé v dějinách na půdě amerického kontinentu, a to v
Brazílii. Přirozeně tato setkání musí pokračovat. V centru jejich zájmu je
potřeba, aby se stále na pořadu dne nacházely otázky boje proti antikomunismu,
hodnocení základních tendencí současného imperialistického systému, rozvoj
odporu proti kapitalistickým reformám, antiimperialistická solidarita, třídní
odborový proud, boj za mír a další hnutí na národní i mezinárodní úrovni. Je
také potřeba častěji a produktivněji než dosud uskutečňovat oblastní tematická
setkání komunistických stran jako součást procesu společného hodnocení vývoje,
rozvoje ideologického a politického zápasu s buržoazními a oportunistickými
stranami, neofašistickými projevy, s nacionalismem a šovinismem.
Zároveň ale soudíme, že mezinárodní komunistické hnutí i
přes kroky, jež byly učiněny, se stále ještě nalézá v krizovém stavu,
ideologicky a organizačně rozdrobeno. Jeho základním charakteristickým rysem
stále zůstává boj revolučních komunistických pozic s reformistickými a
oportunistickými, tedy zápas, který je aktuální ve všech oblastech, ale také
uvnitř některých stran. V centru zápasu je: aktuálnost marxismu-leninismu,
potřeba a reálnost socialismu v podmínkách dočasného vítězství kontrarevoluce,
charakter imperialismu a imperialistických mezinárodních organizací, strategie
spojenectví, pozice komunistické strany v období krize a v rámci
vnitroimperialistických rozporů. Základní otázkou je pohled na socialismus 21.
století.
Prodloužení krize mezinárodního komunistického hnutí
obsahuje neběž péčí ještě většího zpátečnictví mezinárodního vývoje. Revoluční
komunistické síly musí zaujmout aktivní stanoviska a rozhodnutí ve vztahu ke
krizi, která působí ve velmi širokém rozsahu v rámci protiimperialistického
hnutí lidu zabraňuje mobilizaci a protiútoku dělnického hnutí. Boj proti
sociálně demokratické tendenci komunistických stran prostřednictvím působení
imperialistických mechanismů, antikomunismu a buržoazních masmédií, musí být
sváděn soustavně, jak ve směru obhajoby historické role dělnické třídy a jejího
uvědomělého předvoje, tak základů marxismu-leninismu a socialismu. Tato
povinnost doznává ještě většího významu vzhledem ke stupňovanému mezinárodnímu
antikomunistickému útoku.
Pozice a postupy Strany evropské levice (SEL) potvrzují, že
tato strana představuje již od svého založení nedílnou součást EU, tedy sílu,
která podporuje kapitalistické reformy bez ohledu na její obecné proklamace.
Aktivity SEL také potvrzují prognózu KKE, že tato strana představuje páku snah
o změnu charakteru stran, jež si udržují název komunistické anebo si alespoň v
určitém stupni, třeba i jen formálně, udržely komunistický charakter. Zmenšení
vlivu základních stran SEL, které stály v čele eurokomunismu a dnes představují
vlajkovou loď oportunismu, pro nás představuje normální evoluci jejího
celkového vývoje. SEL zasahuje do vnitřních záležitostí stran tím, že podporuje
oportunistické síly a vyvolává uvnitř těchto stran ideologické srážky. Dokonce
rozšiřuje své aktivity i v zemích Latinské Ameriky, oslabuje revoluční a
antiimperialistické síly tím, že systematicky propaguje sociálně demokratické
názory, podporuje politiku EU, co se týče jejího soutěžení s USA o podíly na
mezinárodních trzích. Pěstuje falešnou víru, že EU představuje protipól
imperialistickému roztahování USA.
V těchto podmínkách hodnotí KKE, že musí pokračovat snaha o
společnou činnost a působení s antimonopolními a antiimperialistickými cíli
společně i s těmi komunistickými a dělnickými stranami, se kterými
zaznamenáváme ideologické rozdíly, aniž bychom opouštěli od práva kritické
diskuze těchto rozdílů. Současně KKE podporuje snahu o vytváření tzv.
komunistického pólu tvořeného komunistickými a dělnickými stranami, jejichž
politické a ideologické pozice jsou velmi podobné, jež podporují
marxismus-leninismus a přínos socialismu, který jsme poznali a také potřebu
bojovat za socialismus. Taková jednoznačná prezentace marxisticko-leninských
komunistických stran neruší odpovědnost každého konkrétního hnutí čelem k
dělnické třídě a hnutí v každé jednotlivé zemi. Tato mezinárodní spolupráce
bude mít formu společného působení a vzájemné kooperace a věříme, že pomůže jak
ve vytváření společné strategie KS proti imperialismu, tak v posílení
antiimperialistického hnutí celkově.
Závěry týkající se výstavby socialismu ve 20. století.
Aktuálnost socialismu
V současnosti, více než kdy jindy, se ještě intenzivněji
projevuje potřeba vyvodit objektivní závěry o socialismu 20. století
vycházející z pozice vědecké teorie socialismu - komunismu. Bez takového
hodnocení, i přesto, že toto bude mít nadále určité otevřené otázky, není možné
znovusoustředění komunistického hnutí, nemůže být provedeno celkové zpracování
strategie revolučního dělnického, komunistického hnutí v současných podmínkách.
Tato problematika se týká všech komunistických stran, ať již fungují v jakýchkoliv
podmínkách. KKE hodnotí, že každá opatrnost v procesu hledání příčin vítězství
kontrarevoluce se rovná agnostickému postoji, neboť ponechává prostor
antikomunistickým názorům buržoazní ideologie a oportunismu. Tímto tématem se
bude zabývat také 18. sjezd KKE, který s bude konat v Aténách od 18. do 22.
února 2009.
Na základě našich názorů, na základě zkoumáni příčin porážky
SSSR je nutné soustředit pozornost na opatření a rozhodnutí, jejichž aplikace
zpochybnila nebo podlomila charakter socialistické moci a socialistického
hospodaření, či jinak negativně fungovaly v rámci tvorby jednotné strategie
komunistického hnutí proti imperialismu. Dle našeho názoru, studujíce otázky
porážky SSSR, se musíme zaměřit na ten fakt, že v bývalých socialistických zemích
byla kontrarevoluční změna vedena ze strany komunistických, oficiálních,
státních, vládních orgánů, což přesné potvrzuje, že: oportunismus ve svém
vývoji, speciálně v podmínkách prohlubování třídního boje završuje svůj vývoj
přeměnou v kontrarevoluční sílu. Imperialistické obklič ní socialistického
systému představovalo velmi výrazné posílení vnitřních problémů a rozporů.
Linie mírového soužití, jak se rozvinula v prvních poválečných letech do určité
míry na XIX. (říjen 1952), ale hlavně pak n XX. sjezdu KSSS (únor 1956),
dovolila pěstování a udržování utopistických názorů, že je možné, aby
kapitalismus upustil od válek a válečných prostředků. Rozhodnutí o
seberozpuštění 3. Komunistické internacionály (květen - červen 1943) znamenalo
absenci centra zpracování revoluční strategie na mezinárodní úrovni proti
imperialistickému systému.
Nesmí nám také uniknout, že podstatným rozdílem kapitalismu
a socialismu-komunismu je, že kapitalismus se zrodil z feudalismu, zatímco
socialismus-komunismus se nemůže zrodit z kapitalismu, neboť je v rozporu s
každou formou vykořisťování. Proto revoluční dělnická moc musí radikál ně
svrhnout a změnit všechny společenské vztahy, které zdědí od kapitalismu, musí
uvědoměle vybudovat nový výrobní způsob řešící společenské antagonismy ve
prospěch budování socialistické společnosti.
Rozvoj teorie vědeckého socialismu-komunismu především a
nejprve komunistickými stranami je nutným předpokladem socialistického budování
S touto povinností se bohužel nevyrovnaly se ctí strany, kterým se podařil
dostat se k moci. Naopak od XX. sjezdu KSSS v roce 1956 byly postupně voleny
chybné kroky k řešení dílčích problémů, chybně byly aplikován teoretické
znalosti, projevily se oportunistické přístupy v ekonomické sféře, jež se
přesunuly i na úroveň socialistické moci a na mezinárodní vztahy. Současné pod
záminkou boje proti kultu osobnosti započala kampaň proti politice sovětského
státu v době Stalinově, byla otevřena cesta k velkém obratu směrem k
oportunismu, kam bylo staženo celé komunistické hnutí. Místo, aby byly
posilovány socialistické vztahy ve výrobě a rozdělování, byly posilovány vztahy
tržní, potenciálně kapitalistické. Začalo ustupovat centrální plánování a bylo
posilováno soukromé vlastnictví. Velká část zemědělských produktů soukromé a
družstevní produkce se prodávala volně na trhu, čímž stoupaly ceny. Ještě výraznější
byla nerovnost v průmyslové výrobě. Existovala snaha legalizovat prostředky
získané z nezákonného obohacování se a tento tzv. stínový kapitál zapojit do
oběhu, coby tvořící se kapitál, prakticky šlo o snahy o znovunastolení
kapitalismu. Strana sama posílila oportunistické směry uvažování a řízení a
přechod na pozice sociální demokracie.
Komunistická strana Řecka hodnotí, že kontrarevoluční změny
let 1989-1991, i přes zhoršení poměru sil, jež přinesly, nemohou zpochybnit
charakter doby, coby doby přechodu od kapitalismu k socialismu, jež symbolicky
otevřela VŘSR. Snahy našich ideologicko-politických nepřátel spekulovat o
kontrarevolučních procesech a probouzet názory, které přímo či nepřímo
zpochybňují historické předpoklady VŘSR, se ve skutečnosti zaměřují na to, aby
zpochybnily Leninovu teorii o slabém článku imperialistického řetězce.
Poznamenáváme, že žádný společensko-ekonomický systém se
neprosadil jednoduchým způsobem, naráz, jedním zásahem, ani sám kapitalismus
bojující s feudalismem, přes tvrzení ideologicko-politických představitelů
buržoazie, že přišel konec historie, zůstává socialismus nutným a aktuálním.
Nutnost a aktuálnost socialismu vyvěrá ze samotných antagonismů
kapitalistického systému. Vyplývají z faktu, že kapitalismus vytvořil materiální
předpoklady k přechodu lidstva k vyššímu společenskoekonomickému systému, i
když dnes se jakoby tento proces zpomaloval z důvodu přetrvávajícího poměru
sil, kdy kapitalistické síly vytváří dojem, že jsou neporazitelné.
Imperialismus je dnes silný, ale to neznamená, že je neporazitelný.
Dělnická třída a chudé lidové vrstvy nezůstanou trčet v
minulosti. V našem Programu vyjadřujeme nezlomný optimismus, že „21. století
bude stoletím znovuvykrystalizování revolučních sil, odražení útoku mezinárodního
kapitálu a rozhodujícího protiútoku. Vstoupili jsme do století nového rozkvětu
celosvětového revolučního hnutí a nových společenských revolucí."
Eliséos Vagenas, vystoupení na XXV. pražské
teoreticko-politické konferenci s mezinárodní účastí
Překlad: Věra Klontza-Jaklová
